Evanjelická cirkev metodistická - Slovenská oblasť

Dňa 3. decembra 2006 zomrel ThDr. Vilém Schneeberger (1928 – 2006)

„Vilém Schneeberger (nar. 1928) přišel do církve po druhé světové válce v době duchovního probuzení mezi mládeží. Absolvoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu a sloužil na sboru v Praze 2 a v Jablonci nad Nisou. V jeho osobě nastoupila do čela církve po zakládající generaci už generace poválečná. V roce 1972 předložil na Husově československé bohoslovecké fakultě disertační práci na téma: "Teologické kořeny Wesleyova sociálního akcentu" a byl promován na doktora teologie. Po jednadvacetileté službě jako superintendent se v červnu 1989 vzdal svého úřadu a sloužil až do svého penzionování deset let jako kazatel v Praze-Strašnicích.“
To byla slova, která náš dlouholetý spolupracovník v Evangelické církvi metodistické sám o sobě do naší příručky k dějinám metodizmu v Československu napsal. Dovolte mi, abych přidal pár slov i já jménem služebního společenství v ECM.
Bratra Viléma jsme vnímali jako člověka Bohem obdarovaného. Kromě jiných darů dostal předpoklady k učení se a vyučování, k organizování svého osobního i profesního života a k organizování církevní práce, ale též dar naslouchat a brát své spolupracovníky vážně, získávat prostředky a darovat z nich jiným. Tyto a další předpoklady svou pílí a poslušností v povolání, kterého se mu dostalo, bohatě rozvíjel. Pracovat s ním nám bylo potěšením, protože uměl přicházet s konkrétními návrhy, a nejen to, sám i množství úloh ochotně přijímal a s profesionální zdatností realizoval. Vykonal mnoho i v oblasti odborné práce teologické. Jeho původní díla i překlady zabezpečily metodistický studijní materiál pro české čtenáře v nebývalém rozsahu. Český a slovenský metodizmus z nich bude ještě dlouho čerpat.
Bez toho, že bych zde chtěl bratra Viléma nějak nepatřičně vyvyšovat, musím říci, že si vysloužil náš obdiv a uznání. Bylo to kromě již naznačených věcí také to, že přispíval  k dobrému pracovnímu a duchovnímu prostředí v kazatelském kolegiu. Nebylo to vždy lehké ani jednoduché. Vedl naší církev i v období tzv. normalizace, kdy třenice uvnitř komunistické strany a potlačování politické opozice ve společnosti přímo nebo nepřímo doléhali také na život církví.
K velikosti člověka však z hlediska křesťanské etiky a víry patří také to, že když někdo pochybí, má to v pokoře a pokání dát do pořádku. Vilém v živote též pochybil, uměl s tím přijít před Boha, před nás, před svoji rodinu, věci vyznat a poprosit o odpuštění.
Dlužíme poděkování manželce Věře, která se během let Vilémovy služby musela často obejít bez svého manžela, který při své práci musel cestovat po Československu i do zahraničí. Sama podporována Boží mocí, byla mu oporou. Vedle starosti o výchovu synů Daniela a Petra a své vlastní aktivní činnosti v církvi, všestranně a vítězně snášela silu i slabosti svého manžela.
Život je podle Bible dar. A jako takový ho ve víře přijímáme. Tak to přijal Vilém; až do konce si svého života vážil, zacházel s ním obezřetně a svědomitě. Nyní je u Pána; a zatímco my vše ještě vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, on už vidí tváří v tvář. Zatímco my ještě stále poznáváme částečně, on už poznává plně tak, jako Bůh zná jeho. (1K 13,12).
Díky, Pane náš, za život našeho kolegy a Tvého služebníka! Viléma sis vzal, ale nám zůstává víra, naděje a láska. Zachovej nás ve své lásce!

(Príhovor Pavla Procházku na pohrebe v Prahe dňa 9. decembra 2006.)